Sebepoznání

Umím vychovávat děti. Proto jsem asi psycholožka. Jsem dobrý pozorovatel, umím se vcítit, mám už hodně zkušeností. Umím řídit auto, základy jsem získala v dětství v garáži se svým tatínkem, v 18 letech v těžkých řidičských začátcích opět se svým tatínkem, který ze mě šílel, jaký jsem kopyto. Umím vařit a péct, protože ráda jím. Většinou, kdo rád jí, je i dobrý kuchař.

Jsem dost nešikovná na ruce. Nebo spíš netrpělivá. Drobné pečlivé práce nezvládám. Jsem hrozně nepořádná na papíry. Na začátku každého roku si udělám systém, který nikdy nedodržím. První tři měsíce roku následujícího prožívám muka. Panicky hledám, kde mám jaký papír, doklad, potvrzení. Jsem dost lajdák na peníze. Jak říká můj manžel, dokážu vyjít s minimem a dokážu je roztočit, když je mám. Také se mi stává, že vydělané bankovky najdu kdekoli, ať už hozené v batohu, nebo v šuplíku, kde opravdu nemají své místo. Prostě moje potřeba chaosu a nahodilosti.

To jen tak pro inspiraci, abyste pochopili, co myslím dovednostmi. Zkuste si to.

O svých vlastnostech se mi veřejně psát nechceJ. Tak jen trošičku.

Jsem neskonalý optimista a nadšenec pro každou akci. To není moje zásluha, tak jsem se narodila. Považuju si toho a využívám to ve svůj prospěch i ve prospěch svých blízkých.

Neznám závist. Každému přeju, co má, co si zaslouží a o co se zasloužil. Sama se snažím, abych měla v rámci možností, co si přeju, po čem toužím. Jednou mi moje sousedka řekla, že závist je všude a nejvíc mezi lidmi škodí, nejvíc ovlivňuje mezilidské vztahy. Tehdy jsem jí nevěřila. Občas mě opravdu zabolí, když v hlase svých známých či příbuzných slyším závistivý tón, když něco vypravuju. Je mi to líto, je mi líto těch závistivců.

Jsem žárlivá. Vždycky mi vadilo, že se maminka víc věnuje sestrám a jejich dětem, protože bydlely ve stejném městě, já 20 km daleko. Moc mi vadilo, že moje nejlepší kamarádka jezdí na dovolenou s další naší kamarádkou, že jde radši na procházku s jinou známou než se mnou. Když jsme si uvědomila, že to nic nevypovídá o našem kamarádství, že je dobře, že má víc kamarádek, že je tak aktivní a podnikavá a že se mnou cloumá žárlivost, hned bylo snazší se s tím srovnat. Co srovnat? Přijmout to a kámošce to přát.

Nikdo vás nezná tak, jak se znáte vy sami. To je moje přesvědčení. Pokud se člověk zná a rozumí si, může žít spokojený až šťastný život. Další důležitou podmínkou je, aby se člověk přijal se vším všudy. Aby přijal, jak vypadá, co umí, co neumí, co má nebo nemá.

Co na sobě obdivujete? Zkuste se jen tak potichu pochválit. To vám moc nejde, co? Byli jsme vychováváni, zvláště moje generace, k falešné skromnosti a falešné pokoře. Jakoby se nehodilo říct "jsem dobrá....jsem skvělá....to se mi povedlo....sluší mi to". Stejné je to s přijímáním pochvaly. Jak reagujete, když vám někdo něco pochválí? "Ale to nic není.....to je maličkost....to se ti jen zdá.... nepřeháněj....moc se mi to nepovedlo". Tak a teď se zkuste chválit i nahlas, sdělujte okolí, jak jste dobří.

Nikdo netuší, co špatného se ve vás skrývá, co vy úspěšně skrýváte před světem. Před sebou je však neskrývejte. Každý máme v sobě nějakou neplechu, nejste ničím výjimeční, přiznejte si to směle. Líp budete své špatné vlastnosti zvládat.

Co s tím? K čemu nám vlastní sebepoznání může být? Podle mě k pochopení života a naší životní cesty. K pochopení a realizaci.

Důležité a hodně složité je naučit se pochopit, když se děje něco špatného. Byl na vás hnusný šéf? Vynadala vám prodavačka? Je mizerný počasí? Nic se vám nechce, nedaří? Prostě blbý den?

Prodavačka vám řekla něco ošklivého? Tady je skvělá asertivita /kterou doporučuju často/. Naučte se na ni usmát s větou "už nás lidí asi máte dost, co?" Ne ironicky, výhružně, ale chápavě. Jednou se mi začal vysmívat chlapík v servisu, kam jsem donesla notebook. "No jo, vy, co si neumíte zajistit ani pořádný zabezpečení". Moje odpověď "já umím upéct výborné buchty, vy umíte spravovat počítače, každý se budeme držet toho svého, ano?", omluvil se a mluvil se mnou slušně. Je plno věcí, které vás mohou štvát. Pokud s nimi nic nenaděláte, nadělejte něco se sebou samotnými. 

Jednou jsem byla od rána na facky, na co jsem sáhla, co se pokazilo. Vrcholem bylo, když jsem rychle otevřela mixér a ta horká rajská se rozstříkla po celé kuchyni. "Tak a dost. Co se ti děje?". Šla jsem krůček po krůčku až k ránu. Heuréka. Na odpoledne jsem měla v poradně objednaného jednoho tatínka, ze kterého jsem byla trochu nervózní. A bylo objeveno. Musela jsem se smát sama sobě. Obavy z nového klienta byly zcela iracionální, jen to chtělo si to srovnat v hlavě.

Blbý den. To je nejčastější popis nepohody. Proč? Proč je/byl blbý? Co vám vadilo, co jste prožívali, co vám nesedlo, co vám chybělo? Zkuste se nad tím zamyslet v rámci sebepoznání, co jste pro to mohli udělat, aby den nebyl blbý, aby jste si nepustili k sobě mnohé problémy, aby jste se dokázali povznést nad situaci, co jste neudělali nebo mohli udělat jinak.

Mnohem radostnější je objevování, proč je vám fajn. Už jsem o tom psala v kapitole o emocích. Když na to přijdete, uložte si to do svých zkušeností, do svého repertoátu a do svých zvyklostí. Dělá vám dobře super snídaně? Tak si ji připravte každé ráno. Těší vás telefonát se ségrou? Proč si to nezavést jako tradici? Třeba i jí to udělá dobře. Začínáte pěkně týden po dobře stráveném víkendu? Tak příště neseďte doma a plánujte si akci pokaždé. Přinutili jste se studovat jazyky? Každý den cvičit? Asi máte za sebou strastiplnou cestu. Ovšem výsledek? Uspokojení ze sebe samotného. Potkáváte svoji starou sousedku, jak venčí psa? Je ráda, že vás vidí, potěší ji, když s ní krátce pohovoříte? Když jí občas přinesete kousek čerstvé buchty? Jdete od ní a usmíváte se? Někdy je to fakt jen maličkost. Z těch se skládá náš spojený život. Všímejte si toho a užívejte si je. 

Dnešní pojednání je dlouhé a vůbec si nejsem jistá, že jsem to napsala pochopitelně. Využijte příležitost ke komunikaci, třeba přijdete s mnoha praktickými příklady, které budou návodem i pro ostatní..